Olga Motlíková

Učitel jógy

Pohyb, tanec, vnímat sebe sama a přitom odpojit hlavu a pohybovat se v rytmu svého srdce, to byla má láska na první pohled nebo možná první nádech a výdech…už od dětských let. Jen tak být, jen tak si hrát a plout Životem a žít. Už jako předškolák jsem začala se studiem pohybové průpravy, nejrůznějších tanců od lidových po baletní až po akrobacii. Pružnost, pevnost a flexibilita tak pro mě byly něco naprosto přirozeného a samozřejmého. Roky plynuly, jedna škola, druhá škola a pak první práce, druhá, změna paradigmatu a důležitým se stalo, kým jednou být, a jak daleko se vyšplhat na žebříčku úspěšnosti uspěchaného života ve velkoměstě. S třicítkou na krku, vyčerpaná a uhoněná za sny asi někoho jiného, bylo třeba přehodnotit dosavadní kroky a vydat se jinou cestou. Zkusila jsem návrat k tanci. Velké překvapením pro mě bylo, že už tělo nefunguje jako dřív. Není ani ladné, ani pružné. I když jsem se nejrůznějším sportům věnovala celé ty roky, hodiny sezení u počítače a stažené tělo stresem z dennodenního koloběhu vykonaly své. Cestu ke mně si našly meditace a pomalu a jistě se staly něčím, kde jsem nalézala klid a postupné ztišení. První pokusy o jógovou praxi nebyly zrovna milé. Má vystresovaná, roztěkaná mysl v okamžicích prvních jógových lekcí doslova řvala. Mnohokrát jsem se během praxe rozbrečela a chtělo se mi křičet. Stáhla jsem se tak z veřejných lekcí raději do ústraní a jógovou praxi zas na nějakou dobu odložila. Prožila jsem celkem turbulentní období, trochu up side down J. Přišla má první cesta do Asie a hned v zápětí jsem opustila pohodlí a pozlátko rušné Prahy. Dobrovolně jsem se vzdala městského života a vyrazila za svou láskou do lesů na západní pobřeží Švédska. Malá chaloupka pomalu na konci světa, jediný dopravní prostředek stařičké kolo, které mě dopravilo vítr, ne vítr, déšť, ne déšť, kam bylo třeba. Losi, lišky a srny doprovázející každou mou cestu se stávali mými přáteli. Konečně klid, konečně možnost najít cestu zpět k sobě. Blízké sepětí s přírodou, denní meditace v trávě nebo na břehu moře mi otvíraly novou cestu. Letní pracovní sezónu střídaly zimy strávené v Asii. A opět klid a cesta opět o něco hlouběji do mého nitra. Přišel čas vrátit se zpět a přezkoumat, co jsem se naučila tak trochu ukrytá před civilizací. Návrat do kancelářského a konzumního způsobu života – snad na chvíli jsem podlehla myšlence, že je všechno to staré zpět. Ne, můj svět už není jako dřív J. Po mém návratu zpět do Čech nebyla cesta k pravidelné jógové praxi nikterak romantická. Prostě mě při každodennímu sezení v kanceláři začalo bolet tělo a tentokrát se už vážně nedalo. Nebo já jsem se nedala. A tak jsem začala, pomalu, s bolestmi, ale zároveň s důvěrou, že stejně jako s meditacemi, se každý den s jógou můžu posouvat o další krok dál. Anebo blíž, blíž sobě a své podstatě, blíž ke svobodě a blíž k lidem. Když jednou začnete, je to cesta na celý život. Má tolik zákoutí a barev, které nejspíš nikdy nedokážeme všechny objevit a dostatečně poznat. A tak se učím, zkoumám a pátrám, kde je mé já, kde jsou mé hranice, kde je harmonie. Společně s jógou se věnuji také alternativní medicíně, sem tam mé blízké potěším a uvolním masáží, a nebo se brouzdám přírodou a obdivuju, co nám naše Země bez zásahu moderní civilizace dokáže ukázat a dát. Stále se učím, ve všech směrech, ale s láskou a pokorou předám každý kousek, o který jsem byla obohacena já, zas někomu dál.